Elizabeth McNeill: Devět a půl týdne
Mnozí z vás, čtenářů, jistě znají (troufnu si klidně říci „kultovní“) snímek z roku 1986 s Mickey Rourkem a Kim Basinger v hlavních rolích. Je už ale méně těch, kteří znají i knižní předlohu, resp. těch, kteří vůbec vědí, že něco takového existuje. Přiznám se, že i mě to překvapilo. Pokud jste film již shlédli, nemělo by vás to od přečtení knihy odradit. Od filmu se totiž diametrálně liší a to jak dějem, tak pojetím obou hlavních postav a je velice zajímavé si obě verze porovnat.
Je jasné, že filmové plátno mnohdy není schopné pojmout vše, co kniha. Jenže snímek 9 a 1/2 týdne se o to ani nesnaží. Na Kim s Mickeym je sice pěkný pohled, to uznávám, nicméně to jediné, co mají s knižním párem společného je, že se seznámí na trhu, jejich vztah je plný vášně a postupně graduje. A tím podobnost končí. Celý článek »
Pozvánka na výstavu
Zajímá-li vás shibari a chystáte-li se právě do Brna, nepřehlédněte výstavu fotografií k projektu www.shibari.cz
Petra Neomillnerová: Hry na bolest
Petra Neomillnerová vešla ve známost širokého okruhu čtenářstva jako autorka fantasy literatury. S jejím jménem se pojí např. několikadílná série o upírce Tině Salo, dva romány a jednu povídkovou sbírku Petra Neomillnerová věnovala Andrzejem Sapkowskim proslaveným zaklínačům a dala tak vzniknout další oblíbené hrdince Lotě, v jiné řadě se představuje čarodějka Moire a její přátelé. Solitérní příběh nekromantky Alke, který se mírou temnoty a celkovou bezútěšností od ostatních příběhů (byť ani ty nelze označit za barvotiskové čtení pro ženy v domácnosti) Petry Neomillnerové citelně odlišuje, je čtenáři předkládán v románu Dítě skály. Našince zaujme, že daný příběh vycházel nejprve na serveru bdsm.cz a svůj původ skutečně nezapře. A právě vztah k S/M má posledně zmiňovaný titul společný s knihou, o níž bude řeč na následujících řádcích. Je jí útlá knížka s představivost povzbuzujícím názvem Hry na bolest.
Venuše v kožichu
Venuše v kožichu je dnes již klasické dílo erotické literatury, jehož autorem je Leopold, rytíř von Sacher-Masoch (jeho životní příběh je rámován daty 1836-1895). Předpokládám, že základní obrysy obsahu jsou obecně známé, přesto si dovolím děj alespoň v kostce shrnout pro nutný kontext.
„Sladké“ probuzení
Dostala pusu na dobrou noc, zhasla lampu, otočila se na levý bok, zády se k němu přitulila a chystali se ke spánku. Letní teplý večer zavál do ložnice skrze pootevřená okna. Ptactvo občas pozpěvovalo, ale jinak byla tichá, klidná noc. Oba spali pod tenkou přikrývkou a láskyplně se tulili.
Ona spala. Po náročném pracovním týdnu spala – jak se říká – jako dudek. Na tváři se jí rýsoval úsměv. Přitulil se k ní blíž, dal jí pusu na čelíčko, otočil se a na chvíli vylezl z postele. Ona nic nepostřehla. Spinkala sladce dál.
„Nevrť sebou.“ Zaznělo po pár hodinách z jeho úst. „Něco jsem řekl, Subi.“ Zaskřehotala, povzdechla a zůstala ležet na místě. Vlastně ani jinak nemohla. Ruce měla svázané od loktů až po dlaně za zády. Kotníky měla pevně přitažené ke dlaním. V ústech jí cosi bránilo v mluvě. Byl to kuličkový červený roubík utažen přes její hlavu. Oči měla upřené do tmy, zakryté černou maskou.
The Pet (2006)
Mladá žena v tíživé životní a finanční situaci přijme nabídku stát se lidským zvířetem. Po dobu 6 měsíců je psem, bez lidských práv a lidského zacházení. Tolik noticka k filmu, která v pravdě vystihuje to nejzajímavější, co se během 94 minut stane.
Pseudoromantický pohled na dogplay, jako jednu část BDSM, je dle mého soudu silně barvotiskový, ale kdyby takový zůstal, bylo by vše v pořádku. Bohužel se autor a režisér v jedné osobě D. Stevens rozhodl, že příběh udělá akčním tím, že do něho zamíchá obchodníky s lidskými orgány. Nikdo nepochopí, proč unášené a zotročované dívky jsou cvičeny na lidské feny, aby následně byly prodány v internetové aukci jako dárkyně orgánů a následně usmrceny. Nač ta snaha o převýchovu ženy na psa, když nový majitel ze své čubičky uvidí jen srdce nebo ledviny?
Jako jiný příběh proto působí hlavní děj filmu, kde se proměna Mary na čubičku odehrává zcela dobrovolně. Nesourodě proto působí, že stejný osud dárkyně orgánů má nakonec potkat i hlavní hrdinku příběhu. Skutečnou lidskou fenu GG (Good Girl), v lidské podobě Mary, ztvárnila Andrea Edmondson. Její herecké schopnosti značně převažují nad výkony všech ostatních profesionálních herců, snad právě proto, že jí role inklinovala z osobních důvodů. Jedná se o její jedinou roli v životě, před The Pet a po The Pet jinou postavu neztvárnila, její profese je asistentka režie nebo asistentka produkce.
Otrok Sylvy Lauerové aneb Zrcadlo vonící po vanilce
O dané knize Sylvy Lauerové jsem slyšel dopředu z různých stran poměrně hodně, ovšem s překvapivě shodným závěrem. Škvár, se kterým nemá cenu ztrácet čas. Naproti tomu oficiální propagace titul uváděla slovy, že se jedná o „šokující román, ve kterém autorka zcela otevřeně a bez zábran popisuje detaily intimních scén striktně definovaného sadomasochistického vztahu a poukazuje na vnitřní touhu násilně ovládat na straně jedné a touhu být ovládán na straně druhé.“ Román tak prý „nutí čtenáře překročit onu pomyslnou hranu dnes stále ještě tabuizovaného tématu,“ až čtenář „fascinován a překvapen svou vlastní zvědavostí začíná přehodnocovat své počáteční sympatie a antipatie a dochází tak k nečekaným závěrům nejen o hlavních postavách, ale i o sobě samém.“ Ač jsem byl od začátku víc než skeptický k možnosti, že by někdo nezainteresovaný mohl téma smysluplně pojednat, tím myslím bez laciné snahy o kontroverznost na efekt, a případně přimět vanilkovou veřejnost k zamyšlení nad rámec škály černá-bílá (a jednohlasná reakce komunity mě nadále utvrzovala), přece jen mě výše uvedená anotace nalákala. Navíc, obecně se snažím dělat si na věci vlastní názor, podložený osobními zkušenostmi. Připočteme-li šířící se proklamace v tom smyslu, že autorka si tímto románem „definitivně vysloužila titul „nejvýstřednější“ české spisovatelky současnosti“ i fakt, že na knihu se stály ve veřejné knihovně neskutečné fronty, bylo o budoucím čtenářském zážitku rozhodnuto.
Středověká kurtoazie jako Fem-Dom téma?
Často jsou i v dnešní době, jež se tváří tak liberálně a (post)moderně, slyšet hlasy, které označují jinou sexuální orientaci za úchylku či alespoň odchylku od normálu, tedy něco nepřirozeného, umělého, nepatřičného. Platí-li toto stále o orientaci homosexuální, ještě větší bizarností se v očích těchto strážců pořádku stává BDSM orientace. Bývá nahlížena jako import mravně pokleslé „západní“ kultury, něco cizorodého lidské přirozenosti, import nízkých časů. Každý se nepochybně s takovým náhledem setkal, stačí zavzpomínat na pověstné vystoupení Madam Aradie v televizním pořadu Tabu či Olmerovy Playgirls a seznáme, že se od té doby mnoho nezměnilo. Alespoň většina vanilkových reakcí na dokument Nebe, peklo, se kterou se šlo v internetových diskusích setkat, tomu podle mého naznačuje (pravda, internetové diskuse jsou velmi specifický fenomén). Je tomu ale skutečně tak? Je takový postoj oprávněný? Odpověď na tuto přirozeně řečnickou otázku není až tak jednoduchá, jak by se zdálo. Dalo by se zabřednout hluboko do odborných antropologických debat o původu společenského zřízení, o roli matriarchátu či patriarchátu, genderovém a sociálním postavení muže a ženy a tak dále, zaměřme se ale na ne tak vzdálené kořeny soudobé civilizace, na epochu středověku.
Domácí vězení
Tenhle týden je pro mne hodně vyjímečný. A není to správné. Přála bych si, aby to, čím je neobvyklý bylo běžnou a stálou součástí mého života. Ještě nevíte o čem píšu, ale od začátku.
Tento týden mám dovolenou. Sice mám nějaké běžné povinnosti, ale víceméně celý týden nemusím nijak moc pracovat, nemám naplánované žádné společenské akce a nikam nemusím. To samo o sobě tak zajímavé není. Ale už nějakou dobu vím, že to co potřebuji a co si přeji je žít v D/s vztahu 24/7. Jsou okolnosti které tomu úplně nepřejí a pokud jste na tom jako já, tak možná znáte i ten pocit nejistoty kdy si říkáte „Je to něco co opravdu chci? Nebo je to jen součást vlhkých snů a realita bude příliš těžká?“